Slovenská zpravodajská televize TA3 nedávno informovala o záměru Ministerstva školství, vědy, výzkumu a sportu SR redukovat počet studijních programů. Univerzity podle reportáže produkují příliš mnoho absolventů, po nichž není v praxi poptávka. Počet studijních programů se má proto snížit. Ministerstvo přehodnotí zejména ty, u nichž „jejich současné počty absolventů převyšují aktuální, a také předpokládané potřeby v budoucnosti“. Cílem ministerstva není případné rušení vysokých škol.
TA3 dále informovala, že dlouhodobě nejlepší uplatnění mají absolventi informatiky, strojírenství a techniky. Naopak nejhůře jsou na tom podle všeho absolventi programů se zaměřením na sport, umění a teologii. Očekává se, že některé vysoké školy přestanou poskytovat studijní programy vyšších stupňů. Na Slovensku je prý neúměrně vysoké množství těch studentů a studentek, kteří pokračují na druhém, tj. magisterském stupni vzdělání.
Ambicí je zavést každoroční přehodnocování studijních programů tak, aby se na jejich přípravě a schvalování podíleli „lidé z praxe“. Akreditační komise aktuálně čeká na stanovisko ministerstva k navrženým standardům pro vysoké školy; zapracovala do nich až 1 200 připomínek.
Obory vs programy
Reportáž z 18. 5. však vzbuzuje několik otázek. Opakovaně se v ní zaměňovaly studijní obory a programy. Zatímco se v komentářích moderátorky i reportérky mluvilo o programech i oborech, titulek uváděl, že právě studijních oborů bude méně. Těch je v současnosti skutečně tolik, jak se uvádí v reportáži, tedy 48. Programů je ovšem mnohem víc. Redukce by se tedy měla zřejmě zaměřit opravdu na studijní programy, nikoliv obory.
V situaci historicky nízké nezaměstnanosti (která se zřejmě dočasně zvýší v souvislosti s koronavirovou krizí) je oprávněné se ptát, nakolik je reálným problémem, že se absolventi vysokých škol nemají možnost zaměstnat. To zřejmě problémem opravdu není. Spíše se jedná o uplatnění ve vystudovaném oboru, což naznačuje i samotná reportáž.
Podstatný je také fakt, že se ministerstvo nehodlá pod novým vedením zaměřit ani na rušení, případně slučování vysokých škol. Problém slovenských univerzit s klesajícím zájmem o studium ze strany středoškolských uchazečů, a také se slabou vědeckou produkcí, která stěží obstojí byť jen ve středoevropském srovnání, je už letitý. Nemluvě o tom, že podobně (často humanitně) orientované univerzity se na Slovensku nezřídka nacházejí ve stejných (Trnava) nebo nepříliš vzdálených městech (Ružomberok a Banská Bystrica, Košice a Prešov, Trnava a Nitra).
Lidé z praxe
Otazníky vzbuzuje i to, co přesně znamená, že se na přípravě a schvalování studijních programů mají podílet „lidé z praxe“. Kdo jsou tito lidé, jak budou vybíráni a jaká bude jejich případná role, není zcela jasné. Nemluvě o tom, že se tím ve společnosti posiluje narativ o akademických pracovnících jako o lidech odtržených od praxe či vnější reality, což určitě neplatí univerzálně.
Zajímavé je i traktování „problému“ s vysokým počtem těch, kteří pokračují v magisterském studiu. Faktorů, které to ovlivňují, bude několik: problematické výchozí nastavení a následná implementace boloňského procesu, životní zájem samotných vysokých škol mít dostatek studentů a studentek ve druhém stupni studia, ale také mentální nastavení společnosti, která bakalářský stupeň ještě pořád nepovažuje za dostatečné vysokoškolské vzdělání. Bude také jistě zajímavé sledovat, jak se ministerstvo nakonec vyrovná s návrhy nových akreditačních standardů předložených Akreditační komisí.
Autor článku: PhDr. Marián Sekerák, Ph.D.
